Antonio Vivaldi: Le Quattro Stagioni (Dresden Version With Winds) / Le Quattro Stagioni Dell'Anno versión en SACD en estándar edición. Esta edición en concreto se lanzó en Alemania en la editorial cpo el día 18. mayo 2004.

Informace o produktu

:
Roční doby "s mnoha nástroji" a "à la Guido"

V interpretační praxi 18. století bylo příslušné nástrojové obsazení mnohem méně přesně vymezeno, než bychom považovali za možné dnes. Pokyny v partiturách měly pouze relativní význam, což znamená, že bylo výslovně možné nahradit jeden nástroj druhým, přidávat nebo ubírat party ad libitum - v závislosti na okolnostech, dostupných nástrojových prostředcích nebo převládajících tradicích a vkusu v daném místě. Hudební nakladatelé měli navíc zájem na tom, aby vycházely takové standardizované žánry, jako je triová sonáta nebo houslový koncert se smyčci a basso continuo, které splňovaly očekávání publika složeného převážně z amatérů. Nakladatelská pozornost se jednoznačně soustředila na díla, která mohla být komerčně využita jak díky svému bodovému hodnocení, tak díky své dostupnosti. Nebylo proto vůbec neobvyklé, že tištěná vydání 18. století uváděla flexibilní instrumentaci, aby oslovila co nejširší publikum.

Instrumentální notace Antonia Vivaldiho, zejména pro smyčce, je na svou dobu neobvykle přesná. Hlavní důraz byl kladen na detaily výrazu, dynamiky, artikulace a frázování. Zároveň však stejný zápis dává interpretovi možnost jedné či dvou úprav nebo alternativ - což samozřejmě není v rozporu s pojmem: spíše to odráží skladatelův cit pro fyzikální kvalitu zvuku a jeho tendenci učinit z barvy zvuku strukturální složku díla. Oba aspekty odrážejí vědomí, že psaní partitury je tvůrčí úsilí, které v určitých mezích umožňuje určité variace, a může tak otevřít nové významové roviny.

Pokud Vivaldi tyto varianty nenavrhoval, jeho současníci je jistě navrhovali. Víme, že zejména Johann Georg Pisendel přizpůsobil mnoho koncertů praxi převládající v drážďanské dvorní kapli. Zvláštním rysem tohoto saského orchestru byl velký podíl dechových nástrojů, pro které Vivaldi také napsal několik skladeb (včetně vynikajícího Concerto per I' Orchestra di Dresda RV 577).

Bez ohledu na příslušné zdroje jsou dnes Le quattro stagioni v každém případě koncerty pro housle, smyčce a basso continuo. Z historického hlediska si však lze představit i něco jiného - totiž že byly provedeny souborem, jako byl slavný drážďanský orchestr, tedy s vysokým podílem dechových nástrojů. Jak píše skladatel v předmluvě ke svému Cinento dell armonia e dell inventione op. Vlll (Amsterdam 1225), český dedikant hrabě Václav z Morzinu (který, jak se dozvídáme, znal čtyři koncerty již "delší dobu") důrazně poukazuje na "kvalitu mimořádně virtuózního orchestru", nelze od počátku vyloučit, zda tento virtuózní orchestr ze srdce Evropy koncerty provedl či nikoli - a to v nástrojovém obsazení, které se liší od prvního tištěného vydání a starších rukopisů, jež vlastnil kardinál Pietro Ottoboni.

Viděno v tomto světle, obsah a výrazový rozsah ročních období doslova vybízí k tomu, abychom k nim přidali některé dechové party v souladu s Vivaldiho "concerti con molti istrumenti": na jaře jsou to dvě zobcové flétny (hoboje) a lesní rohy a fagot, v létě dvě zobcové flétny a fagot, na podzim dva hoboje, dva lesní rohy a fagot. Pro zimu zvolil Vivaldi tóninu f moll, kterou použil už jen jednou pro smyčcový koncert (RV 143). Ta není pro dechové nástroje příliš vhodná a naznačuje, že v tomto případě by mělo být zachováno původní nástrojové obsazení. Zasazení sólových sekvencí do bujnější a pestřejší textury vyplývající z aspektu "molfi istrumenti" snižuje zátěž obrazného líčení spočívajícího pouze na sólových houslích a smyčcích, zatímco paleta témbrů zprostředkovává pocit ještě realističtějšího provedení - například prostřednictvím ptačího zpěvu fléten nebo tím, že skladatelem stylizované modely se stávají konkrétními: Například zvuk pastorálního dudáka v závěrečné části Jara nebo fanfáry lesních rohů ve finále Podzimu.

O tom, jak se Čtvero ročních období povedlo, svědčí mimo jiné četné imitace, které tento mimořádný koncertní cyklus vyvolal. Jednu z prvních imitací najdeme v Scherzi armonici sopra Le quattro staggioni dell anno op. lll Giovanniho Antonia Guida, o jehož životě a hudební činnosti existuje jen několik málo a nepřesných údajů. Pocházel pravděpodobně z Janova. Poté, co nějakou dobu žil a studoval v Neapoli, odešel v roce 1702 do Paříže, kde se jako houslista a skladatel ve službách vévody orleánského do roku 1728 značně proslavil.

Ve Francii, domovině ilustrační a imitační hudby, se Čtvero ročních období Antonia Vivaldiho dočkalo okamžitého a trvalého úspěchu. Je proto možné, že versailleské vydání Guidových Scherzi armonici se objevilo až v roce 1733 nebo později, jak potvrzuje Kees Vlaardingerbroek. Vivaldi na tomto díle nepochybně zanechal svou stopu: Skladba věnovaná Ludvíku de Noailles, hraběti z Ayenu, je lemována programovými básněmi, přičemž obsah a tematika do značné míry opakují strukturu Vivaldiho mistrovského díla: na jaře jsou to hučící potoky, zpívající ptáci a tančící pastýři; v létě slyšíme kukačku a prudkou bouři; vinobraní, spánek omámených a lov na jeleny jsou tématy podzimu; a v zimě o sobě dává vědět led severu, zatímco větry mezi sebou bojují.

Guidovy skladby jsou suity s různým počtem krátkých částí (pět až třináct), které se skládají buď z jedno- či dvoudílných tanců, nebo z rondeí. V tištěném vydání jsou uvedeny pouze party pro troje housle, violoncello nebo kontrabas (cembalo) či basse de viole; Avertissement však obsahuje i další nástrojové odkazy na flétny (hoboj) a basové violy. Publikace vypovídá o mnohotvárné koexistenci italských a francouzských stylistických prostředků, ačkoli barevné efekty těchto malebných vyobrazení zdaleka nedosahují stejné úrovně invence jako Vivaldiho gesticky bohatá, fantastická hudba. Jak již bylo uvedeno, obě díla se zabývají do značné míry stejnými tématy a - v důsledku časové blízkosti - jsou zřejmé i podobnosti v rétorických kódech, které ovlivnily provedení. Zásadní rozdíl mezi oběma skladateli spočívá ve způsobu, jakým nakládají se svými motty. Vivaldiho Roční doby zobrazují "dionýské" a "panické" pocity lidské existence v přírodě s živostí divadelní hry a sugestivní silou fresky, přičemž se nevyhýbají zvláště rozporuplným, bolestným a děsivým aspektům. Tyto aspekty lze nalézt i v Guidových ročních obdobích, ale zde jsou oslabeny, zjemněny a imitovány - stejně jako dvorní šašek zlehčuje obtíže existence tím, že je obrací v posměch.

Cesare Fertonani
Překlad: Eckhardt van den Hoogen

A znovu Čtvero ročních dob?

Od doby, kdy se Čtvero ročních období začalo kolem roku 1940 znovu uvádět na veřejnosti, sklízí tento cyklus největší a nejtrvalejší úspěch, jaký si lze představit. Šlo to tak daleko, že dalších osm koncertů Cimento dell' Armonio e dell lnventione se stalo skutečným okrajovým fenoménem.

Ačkoli v 18. století vznikly četné úpravy a přepisy pro nejrůznější nástroje, úspěch Ročních dob se v posledních šedesáti letech shoduje s úspěchem nahrávacího průmyslu.
Neexistuje skutečně úplný katalog všech dosud pořízených nahrávek, kterých je pravděpodobně několik set. Rozsah diskografie však lze snadno odvodit ze skutečnosti, že téměř všichni velcí houslisté i nejlepší mladí virtuosové a velké množství specializovaných orchestrů se alespoň jednou chopili výzvy těchto skladeb. Nechybí ani sólisté a soubory, které v průběhu let předvedly více než jednu interpretaci těchto koncertů.

Kromě těchto interpretací, které - bez ohledu na to, zda byly provedeny na původní nebo moderní nástroje - můžeme jednoduše označit jako "tradiční", existuje mnoho verzí pro nejrůznější nástrojové obsazení. V průběhu let jsme totiž slyšeli verze Čtvera ročních dob, v nichž byly například použity žesťové soubory nebo symfonické orchestry nebo byl sólový part přednesen flétnou, zobcovou flétnou, kytarou nebo dokonce harfou.

Těmito koncerty se inspirovala řada skladatelů Gegenwort - i proto, že někteří instrumentalisté hledali nový repertoár. V nedávné minulosti došlo také k neobvyklému a působivému kontaktu mezi koncerty "Prete rosso" a argentinským skladatelem Astorem Piazzollou, který se Vivaldim inspiroval pro své Estaciones Portenas (Roční doby v Buenos Aires).

n Japonsku se Čtvero ročních dob dělí o první místo v hitparádě klasické hudby s Beethovenovou Devátou symfonií. V benátských kostelech a palácích se každý den konají stále nová představení různé kvality. Nedávná studie také ukázala, že první věta Jara se ve frontách na telefon používá častěji než jakákoli jiná hudba!

To vše by nás mělo přesvědčit nejen o tom, abychom nenahrávali již poněkolikáté Čtvero ročních dob, ale také o tom, abychom těmto čtyřem dílům dali odpočinek v referendu. Ale Cimentu jsme neodolali, možná právě proto, že je zde takové bohatství konkurenčních srovnávacích možností, a to jak z hlediska vědeckého, tak interpretačního.

Přes naprostý respekt k hudebnímu textu a diktátu interpretační praxe jsme v naší nové nahrávce chtěli zjistit, zda se dochované verze houslových koncertů, které tvoří Čtyři ročníky, dají přizpůsobit mimořádně složitému stylu Vivaldiho Concerto con molti istrumenti. Takto dosažená "rekonstrukce" či "přepis" vyplynula ze srovnání všech nám dostupných koncertů, v nichž Vivaldi použil velké sólové dechové obsazení, a je pokusem o co nejsvědomitější dodržení původní kompoziční techniky těchto děl.

Jarní obsahuje sóla zobcových fléten (hobojů), lesních rohů a fagotu; v létě jsme se rozhodli rozšířit instrumentaci o zobcové flétny a fagot; podzimní vyžaduje sóla hobojů a lesních rohů i fagotu; a v zimě jsme se omezili na celostrunnou instrumentaci - v neposlední řadě kvůli tónině f moll, kterou Vivaldi ve svých koncertech "con molti stromenti" nikdy nepoužil.

V této nahrávce jsme se snažili vytvořit hudební text, který by se co nejvíce blížil originálu, a to porovnáním rukopisných pramenů z Manchesteru a Janova s publikací vytištěnou v Amsterdamu. Další zásadní přínos přineslo srovnání s moderními edicemi E. Selfridge-Fielda, P. Everetta a C. Hogwooda.

Kromě toho jsme zaznamenali výběr zřídka slýchaných Scherzi Armonici sopra Le Quattro Staggioni dell Anno janovského skladatele Giovanniho Antonia Guida. Tyto skladby jsou zřetelnými imitacemi a ideálním svědectvím o "francouzské manýře", do níž zde byly přeneseny vivaldiovské vzory. Není náhodou, že instrumentace této suity je podobná naší vivaldiovské "rekonstrukci": vedle smyčců jsou opět použity zobcové flétny (hoboj) a fagot.

Federico Guglielmo
Překlad Eckhardt van den Hoogen

Álbum abarca todos los géneros Música clásica y Música barroca. SACD Dresdner Fassung Mit Bläsern.